OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Výborná japonská popová speváčka a herečka, známa napríklad zo spolupráce s jazzovou hudobníčkou a skladateľkou filmovej anime hudby Yoko Kanno, vydala minulý rok kompiláciu svojich skladieb vyprodukovaných v rokoch 2005-2012, ku ktorým pripojila pripojila jeden remix a dve nové piesne. (Pozrite si ukážku v dvoch verziách „Nekoze“ a „Nekoze live“.)
A hoci istý odklon od spolupráce s Yoko Kanno bolo možné odsledovať už na predchádzajúcich dvoch radových albumoch Sakamoto Maaya, kde Yoko Kanno participovala len na dvoch, respektíve jednej skladbe, táto kompilácia vzdáva hold ich spoločnej minulosti a paradoxne zároveň ukazuje aj samostatnejšiu a nezávislejšiu prítomnosť i budúcnosť samotnej Sakamoto Maaya.
Aj napriek oveľa väčšej popovosti súčasnej tvorby speváčkinej kapely sa netreba obávať, že sa na vás vyvalí nasladlý a prázdny pop známy z televízií či komerčných rádií. „Single Collection + Mitsubachi“ patrí k tomu lepšiemu, čo je možné uloviť vo vodách japonského popu či popu celkovo...
V prípade, že si tento album zoženiete a bude sa vám páčiť, odporúčam tiež jazzový album YOKO KANNO - „23-Ji no Ongaku“ z roku 2002, na ktorom Sakamoto Maaya hosťovala. A už čoskoro by nás obe hudobníčky mali poctiť svojimi novými albumami.
Vydáno: 2012
Vydavatel: Victor Entertainment/JVC
Stopáž: 77:46
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.